Česká finanční poradenská a.s.
Vodařská 232/2
619 00 Brno - Horní Heršpice
IČ: 45274070

Založeno 1992

Oddlužení – novela insolvenčního zákona 2017

 

Počet podaných návrhů na oddlužení za měsíc červenec 2017 se limitně blíží počtu 0ks!

Počet podaných návrhů na oddlužení do června 2017 se pohyboval dlouhodobě v počtu 2000-2500ks měsíčně.

Proč je tomu tak?

Je to tak správně?

Kdo co chce, kdo o co usiluje, kdo neví co dělá, kdo neví co píše, jaký je cíl?

 

 

Praktické zastavení podávání insolvenčních návrhů s návrhem na oddlužení způsobila novela insolvenčního zákona, která zakazuje dlužníkům podat návrh samostatně a osobám oprávněným návrh za dlužníka podat (advokáti, notáři, exekutoři, neziskovky) ukládá maximální možný poplatek za zpracování a podání návrhu ve výši 4000,-Kč, který ovšem nelze požadovat ihned, ale je nutno jej jako nárok přihlásit do insolvence a na zaplacení čekat s nejistým výsledkem a nejistou lhůtou zaplacení.

Navenek presentovaná a teoreticky dobře mířená snaha o omezení činnosti nekvalifikovaných poradců zpracovávajících návrhy a inkasující větší či menší částky za zpracování vedla k drastickému zásahu do zákona a vytvoření podmínek, kdy dlužník i s upřímnou snahou o řešení svých problémů nemá šanci podat návrh na oddlužení a cokoli na své tristní situaci změnit.

Samostatnou otázkou je, kolik vlastně bylo takových nekvalifikovaných poradců a firem, kteří podávali špatné návrhy. Vzhledem k tomu, že měsíčně bylo podáno přes 2000 návrhů, nějaké desítky problematických podání v celku nehrají roli. Je to jistě nepříjemné, ale na druhou stranu důvěryhodnost informací od dlužníků o těchto kauzách je mizerná už z podstaty věci, neboť je to prostě dlužník, a tomu pochopitelně vždy všichni ubližují, bez ohledu na to, že on svým neplacením okrádá své věřitele.

Nicméně se tato otázka a dle mého názoru bagatelní záležitost nevýznamného počtu nekvalitních návrhů stala mediálně a následně politicky zajímavou, což vedlo k nepromyšlené novelizaci zákona.

Novináři, neznalí praktických věcí v této oblasti chvíli jásali, jak je chudák dlužník (úchvatné slovní spojení – skvělý to paradox dnešní doby) opět zachráněn.

Dnes už i novináři mlčí.

Návrhy na oddlužení se nepodávají, dlužníci nemají jiné řešení, než splácet své dluhy v plné výši a čekat do smrti na výkon nesplatitelných exekucí.

 

Proč je tomu tak z praktického pohledu?

Dlužník si nemůže návrh podat sám – tak praví zákon.

Dlužník si neumí v 98% případů insolvenční návrh sepsat a připravit sám – tak praví praxe a zkušenosti v oboru. Není tedy schopen přinést k advokátovi předpřipravený spis.

Osoby oprávněné návrh podat to za 4000,-Kč s nejistým zaplacením nedělají a nebudou dělat. Ono to totiž za tuto (nejistou) cenu dělat nejde.

 

Proč si návrh dlužník neumí připravit sám? Kromě formálních náležitostí, které je třeba připravit, vyplnit, sepsat a podat na soud, dlužník hlavně vůbec neví, co kde dluží, kolik dluží, nemá k tomu doklady. Normálnímu (nedlužícímu) občanu (včetně všech novinářů, politiků a dobrosráčů, kteří se okolo tématu motají) to připadne nepochopitelné a nelogické, ale z praxe víme, že je to tak. Dlužník opravdu neví, co a jak.

Typický dlužník z praxe - za poradcem přijde člověk se slovy: “Mám asi 4 exekuce, dělal jsem na černo, moc jsem to neřešil, ale teď po mě chtějí normální pracovní smlouvu a oni by mi všechno vzali, tak bych chtěl udělat to oddlužení.“ Co nám tímto dlužník vlastně říká:

-        bral jsem si půjčky, neplatil složenky, pokuty, nájmy, hlavně že jsem si v pohodě žil

-        papíry, co jsem k tomu měl, jsem házel do koše

-        pracoval jsem na černo, byl na úřadu práce, bral podporu, všechno bylo v pohodě

-        zaměstnavatel už ale nechce mít potíže a tak chce oficiální zaměstnance a platit oficiální mzdu

-        já ale nejsem blbej, abych platil svoje dluhy, tak bych chtěl to oddlužení a zaplatit třeba jen těch 30% pokud je to tedy nutné

Co tedy musí udělat poradce za dlužníka? Udělat si výpis evidence exekucí, exekutory obeslat, obeslat úřady (FU, MSSZ, pojišťovny…) a zjistit stav dluhů, vyžádat si doklady, na některé úřady i s dlužníkem zajít, ověřit stav příjmů a majetku dlužníka, potom vše sepsat do formální podoby a podat na soud, následně pak ještě s dlužníkem řešit doplnění informací a případně první jednání s insolvenčním správcem. Prakticky cca 10-15hodin práce. Cena obvyklá 6000-8000Kč.

 

Proč to nedělají a nebudou dělat advokáti, exekutoři, notáři? Protože dlužník přijde se stejným požadavkem a stejně nepřipraven a při advokátním tarifu 1500,-Kč/hod by advokát musel celou tuto práci zvládnou za 2 hodiny 20minut a to včetně následných výzev od soudu, doplňování návrhu a podobně a nakonec se modlit, aby vůbec někdy dostal nějaké peníze. O něco takového nikdo nemá zájem, proč by to dělal?

 

Z minulého odstavce jsem záměrně vynechal neziskovky. Možná, že právě tam je zvrácený cíl zákona. Neziskovky po získání odborné kvalifikace návrhy na oddlužení totiž budou moci podávat, ale při reálných nákladech na jedno podání 6000,-Kč si napřed musí vyžádat dotace od státu. Bavíme se tedy o něčem mezi 150 – 200mil.Kč dotací, tedy peněz vytahaných z kapes daňových poplatníků, tedy těch, co nic nedluží, platí daně a jen se diví, jak je tohle možné.

 

Proč tedy vznikla takováto novela zákona? Možností je několik:

1)     Z čisté neznalosti zákonodárců, neznalosti praxe v oblasti dluhů, z ovlivněnosti populismem médií a řevem dobrosráčů. V naivní snaze dlužníků pomoci jim hrubě ublížili. Nelze zde tedy zákonodárce obvinit z populismu a snahy zalíbit se dlužníkům, neboť již teď je jasné, že dlužníkům uškodili (a napomohli věřitelům). V tomto případě novela nemá logiku a smysl.

2)     Novela vznikla se záměrem prakticky systém oddlužení znehybnit, paralyzovat, dosáhnout stavu, kdy oddlužení bude sice formálně možné, ale prakticky neproveditelné. Narušila se tak běžná praxe, kdy dlužníci vědomě se souhlasem státu okrádají své věřitele (bez jejich souhlasu) až o 70% dlužné částky. V tomto případě nezbývá než zákonodárce pochválit, neboť paralyzovali vlastní zákon, který nelze zrušit z politických důvodů, neboť by je média s oblibou chránící dlužníky ukamenovala.

3)     Čistá a záměrná snaha odstranit z trhu konkurenční prostředí a celý tento byznys přihrát neziskovkám. Dientsbier a Pánek nepochybně jásají. Daňový poplatník pláče, neboť on je ten, kdo to zaplatí. V tomto případě je to lobbistická gauneřina nejhoršího kalibru, která poškozuje trh a zejména pak i ty dlužníky, kteří chtějí něco řešit.

 

Jaké je řešení? No ono je právě otázkou, co je cílem. Podle jednotlivých výše uvedených možných cílů a záměrů zákonodárce můžeme navrhnout následující řešení:

1)     Zrušit výši poplatku 4000,-Kč za návrh (případně navýšit a ponechat splatný na místě při podání), povolit dlužníkovi návrh na oddlužení podat osobně/samostatně. Systém se znovu rozběhne, ostatní novelizovaná ustanovení zákona ničemu nevadí.

2)     Nedělat nic. Neposkytovat dotace na zpracování návrhů na oddlužení neziskovkám. Nová oddlužení prostě nebudou vznikat, uleví se soudům, insolvenční správci přijdou o zakázky, dlužníci se budou zase muset domlouvat se svými věřiteli tak, jak to má být.

3)     Všemi způsoby tento stav pranýřovat, bez milosti likvidovat, informovat veřejnost o nehoráznosti tohoto postupu a přiklonit se k řešení 1) nebo 2) dle ctěné libosti a politického záměru.

 

Nechávám otázku řešení otevřenou. Sám totiž nejsem příznivcem ani jednoho řešení z výše naznačených (tedy za 3) platí na 100%).

Nesouhlasím s tím, aby dlužník s posvěcením státu okradl své věřitele o 70% jejich pohledávky (mohli bychom diskutovat o příslušenství, ale ne o jistině dluhu) a na druhou stranu bych pochopitelně podpořil ty dlužníky, kteří s dobrým úmyslem mají snahu svoji situaci řešit a se svými závazky se vypořádat.

Jediné správné řešení je, aby dlužník sám navrhl výši splácení v insolvenčním řízení a přihlášení věřitelé museli s tímto návrhem souhlasit (lépe spíše v případě nesouhlasu by měli podat námitky a navrhnout požadovanou výši splátek), tedy dobrovolně odepsat část své pohledávky. Při dodržení této „dohody“ by zbytek dluhu zanikl stejně, jako při současném režimu státem vynuceného odepsání pohledávky

 

 

Autor: JFP